Dějiny kláštera

paměť stará více než tisíc let

Počátky a doba románská slovanská

Třetí nejstarší mužský klášter v Čechách se nachází v místě, kde se na začátku 11. století v jeskyni nad řekou Sázavou usadil poustevník jménem Prokop. Časem kolem sebe shromáždil komunitu poustevníků, která se kolem roku 1032 díky přemyslovským knížatům Oldřichovi a jeho synovi  Břetislavovi proměnila v benediktinský klášter. Zvláštností kláštera bylo po celé 11. století slovanská liturgie.  Klášter tak navázal na někdejší dědictví věrozvěstů Velké Moravy sv. Cyrila a sv. Metoděje.  Slovanští benediktini v Sázavě vytvořili řadu významných slovanských písemných památek. Klášter proslul i jako místo, kde chudí a nemocní nacházeli zastání a uzdravení.  Opat Prokop zemřel 25. března 1053 v pověsti svatosti. Byl pochován v dřevěném chrámu, který za svého života se svými druhy vybudoval a novým opatem byl brzy poté komunitou zvolen jeho synovec Vít. Tehdy se ale pro slovanský klášter přiblížily krušné časy. V roce 1055 za vlády knížete Spytihněva II. byli Prokopovi žáci ze Sázavy vyhnáni. Odešli do Uher a šest let strávili v baziliánském slovanském klášteře ve Visegrádu. Nejspíš zde navázali osobní přátelské vztahy s kyjevskými mnichy, což se zúročilo po jejich návratu do Čech v roce 1061, kdy byli povoláni zpět do Sázavy knížetem a budoucím prvním českým králem Vratislavem I. Nastalo živé období kontaktů a kulturních výměn s mnichy z Pečerské Lávry. Sázava se stala křižovatkou na hranici kulturního světa západního a východního křesťanství. V tomto období byl vybudován v klášterním areálu první kamenný kostel. Zasvěcen byl v roce 1070 sv. Kříži a sloužil laikům pracujícím pro klášter. Archeologické základy této zajímavé stavební památky, které byl pravzorem chrám Anastasia v Jeruzalémě, byly objevené v 70. letech 20. století archeoložkou Květou Reichertovou a můžete je spatřit na dnešní severní zahradě klášterního areálu. Po smrti opata Víta pak bratři zvolili jeho nástupcem Prokopova syna Jimrama a po něm opata Božetěcha. Tento skvělý umělec, co se vyznal v malířství i sochařství, začal koncem 11. století budovat v klášterním areálu druhou kamennou stavbu. Už nevyhovující  jednoduchý dřevěný kostel, v němž probíhaly každodenní mnišské modlitby a byl v něm hrob Prokopův, proměňoval Božetěch v románskou baziliku. V roce 1095 byla její část - kněžiště - vysvěcena pražským biskupem Kosmou. Při té příležitosti byly do jednoho z oltářů vloženy také ostatky prvních krvavých mučedníků Kyjevské Rusi, bratrů sv. Borise a sv. Gleba. Krátce poté se snesla na slovanské mnichy další rána. V prosinci  1096 za vlády knížete Břetislava II. byli podruhé vyhnáni, tóny slovanské modlitby v Sázavě utichly a slovanské písemnosti byly ničeny.  

Doba románská latinská

Začátkem roku 1097 byl klášter osazen latinskými benediktiny z Břevnovského kláštera v čele s opatem Dědhardem (1097 - 1133). Pod jeho vedením mnišský život, přestavby, umělecká tvorba i lidová úcta k Prokopovi, který však dosud nebyl oficiálně schváleným světcem, pokračovaly. Postupně pod vedením dalších  opatů Silvestra (1134 - 1161) a Reginarda z Met (1162 - ?) byl dostavěn velkolepý bazilikální kostel, ale i všechny další klášterní budovy v románském stylu dostavěny. V latinském jazyce tu byla sepsána také historie kláštera obsahující i životopis sv. Prokopa. Tato kronika zaznamenávající události do roku 1177 je známá pod názvem Letopis Mnicha Sázavského. V románském chrámu za vlády prvního dědičného krále země české Přemysla Otakara I. došlo k významné události. Dne 4. července 1204 proběhlo v Sázavě Prokopovo oficiální slavnostní svatořečení za přítomnosti opata Blažeje, krále Přemysla Otakara I. a kardinála Quidona.

Doba gotická

Ještě za posledních přemyslovských vládců ve druhé polovině 13. století byla zahájena další stavební obnova v duchu nové doby.  Románská bazilika se pozvolna začala proměňovat v baziliku gotickou. Za vlády císaře Karla IV. do Sázavy přišla huť Matyáše z Arrasu, prvotních stavitelů katedrály sv. Víta v Praze a změnila stavební plán původní  hutě. Upustila od baziliky s nestejně vysokými třemi loděmi a pokračovala ve stavbě monumentálního síňového trojlodí. V gotickém duchu pokračovaly přestavby i dalších klášterních budov. Dodnes mohou návštěvníci uvnitř bývalého konventu obdivovat třeba kapitulní síň s překrásným žebrovým klenutím, zajímavým svazkovým pilířem s reliéfy bazilišků a jedinečnými malbami na stěnách. Pozornost poutá Madona Sázavská, jedinečná svým obsahovým i uměleckým pojetím. Matka Boží tu nechová jako obvykle Jezulátko v náručí, ale vede je za ruku a Ježíšek si nese košíček s barevnými kuličkami. Architektura síně se klade do období kolem roku 1340 a stylově je velmi podobná pracím huti roudnických augustiniánů. Mariánské malby na stěnách se kladou do období let 1360 - 1380. Pokud ale jde o gotický chrám, ten nebyl dosud dostavěn. V roce 1421 vtrhla do Sázavy husitská vojska Pražanů, všichni mniši i stavebníci byli vyhnáni a stavba byla přerušena. Do dnešních časů stojí pouze kněžiště, které překrývá barokní úprava (dnešní kostel) a torzo jižní lodě s věží z červeného nučického pískovce. Dalších více než dvě stě let od husitských válek pak byl klášter v rukou různých nezodpovědných zápisných světských vlastníků (pánů z Kunštátu, Slavatů z Chlumu, Švihovských, Valdštejnů) a chátral.  Utrpěla i svatoprokopská úcta, která do nejkrásnějšího květu rozkvetla v předchozím období vrcholné gotiky za vlády císaře Karla IV., kdy už  byl sv. Prokop nezpochybnitelným zemským patronem. Na svět přišla legenda Vita sancti Procopii maior a Staročeská veršovaná legenda o sv. Prokopovi.  Sv. Prokop se stal součástí umělecké výzdoby Karlovy katedrály v Praze i v dalších místech Českého království.

Doba raného baroka

Nový rozkvět kláštera a hozenou rukavici slavným časům románským a gotickým přinesla až polovina 17. století. Břevnovsko-broumovský opat Seifert v roce 1663 od Valdštejnů odkoupil zpět do rukou benediktinů celý klášterní areál a část jeho bývalého panství. Barokní obnova je spjatá se jmény opatů Ildefonse Nigrýna (1664 - 1679), Benedikta Grassera (1681 -1696) a architekta Víta Václava Kaňky. Autograf architekta Kaňky psaný červenou rudkou na stěnu je dodnes k vidění v kryptě kostela. Kromě stavební obnovy se začala také znovu rozvíjet svatoprokopská úcta. Do kláštera přicházely opět velké počty poutníků.  Od začátku 18. století vznikala v přírodě kolem kláštera různá poutní zastavení opředená příběhy ze života sv. Prokopa. Slovesná tvorba těchto časů se může pochlubit třeba legendou bollandistů a dílem Bedřicha Bridela Sláva svatoprokopská.  S úctou ke sv. Prokopovi v těchto časech je spojen také v kostele umístěný Milostný obraz svatého Prokopa, který začal vykazovat podivuhodné jevy v Prokopově tváři. V roce 1711 za opata Košína byly zázračné jevy potvrzeny i vyšetřovací komisí pražské konsistoře.

Doba vrcholného baroka a rokoka s blížícím se koncem klášterního života

Rozkvět nezbrzdil ani v roce 1746 vypuknuvši požár, který klášterní budovy a jeho výzdobu značně poškodil. Ve spolupráci opata Anastasia Slančovského (1744 - 1763) s architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem a s významnými aktivními umělci, například řezbářem Richardem Práchnerem nebo malířem Janem Karlem Kovářem, klášter přistoupil k pozdně barokní obnově, do které probleskovalo i rokoko. Dodnes můžete v poutním chrámu sv. Prokopa obdivovat rokokový oltář s obrazem Jana Petra Molitora Nanebevzetí Panny Marie, štukovou výzdobu a stropní fresku Setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem a Opata Prokopa rozdávajícího almužnu v refektáři konventu nebo v křížové chodbě kláštera v nedávné době pod mnoha pozdějšími nátěry objevené a nyní postupně restaurované fresky s obrazy ze života sv. Prokopa a dějin kláštera. Ani literatura nepřišla zkrátka. Sázavský mnich a spisovatel Hugo Fabricius nově sepsal život sv. Prokopa a jeho zázraky v podobě díla Požehnaná památka velkého světa divotvůrce sv. Prokopa.  Na vrcholu barokního rozvoje v roce 1785 byl  úředním aktem císaře Josefa II. klášter zrušen.

Doba zámecká

V roce 1809 se prvním světským majitelem stal pan Vilém Tiegel z Lindenkronu. Areál začal využívat jako zámek, pouze musel vzít na vědomí, že ve středu svého "zámeckého" areálu má funkční kostel a duchovní správu farnosti. Původní klášterní kostel se totiž po zrušení kláštera stal farním chrámem. V roce 1869 rodina Tieglů panství prodala do rukou pana Jana Fridricha Neuberga. Ten se pustil do neorenesančně klasicistních úprav hlavní budovy tak, aby více vyhovovala zámeckému bydlení a měla dobový moderní vzhled. Tehdy vzaly za své vzácné barokní fresky v křížové chodbě, které byly zabíleny. Křížová chodba byla vestavěním zděných příček zrušena. Nově vystavěna byla nová neorenesanční čtvercová věž nad budovou konventu, jejíž hlavní účel byl vizuálně setřít ráz klášterní budovy. Již po sedmi letech však Neubergovi prodali panství včetně budovy zámku velkostatkáři Bedřichu Schwarzovi. Jeden z jeho dědiců v roce 1932 prodal část areálu benediktinským mnichům z Emauzského kláštera v Praze, kteří chtěli v Sázavě znovu obnovit klášter. V roce 1940 proto z Emauz do Sázavy přišel benediktin a kněz Method Klement.  Působil zde jako farář při chrámu sv. Prokopa. Obnova mnišského života v duchu slovanského odkazu sv. Prokopa se však vinou druhé světové války a brzy po ní komunistické totality nezdařila. Pater Klement se však úspěšně zasadil o obnovu svatoprokopské úcty, čilý farní život, opravy sázavského chrámu a jeho výbavy. Nechal opravit rozpadávající se pilíře nedostavěného gotického chrámu a vzbudil zájem odborníků o historii a archeologii kláštera. Byl také objevitelem takzvané svatoprokopské jeskyně a přišla myšlenka propojit ji s kryptou Sázavského chrámu a zpřístupnit návštěvníkům, jak tomu bylo ve středověku.

Znárodnění a doba socialismu

V roce 1951 byl areál znárodněn. Správu areálu převzala Národní kulturní komise.  Byl zpracován koncept obnov spočívající zejména v odstranění nevhodných novodobých úprav z dob světských majitelů a byly odkrývány a restaurovány  objevené gotické malby v kapitulní síni.  Na vizi obnov se významně podílel farář Pater Klement, než v roce 1957 ze Sázavy odešel. Ve druhé polovině 50. let se ujaly využití části areálu také místní sklárny Kavalier a vybudovaly v 1. patře hlavní klášterní budovy expozici technického skla. V roce 1962 areál získal statut národní kulturní památky a jeho správu převzal Státní památkový ústav. Koncem 60. let 20. století opět vzrostl zájem o klášter ze strany archeologů a kunsthistoriků.  Až do 90. let 20. století tu probíhal systematický archeologický průzkum pod gescí Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Vedoucími archeologických výzkumů byla PhDr. Květa Reichertová a následně Prof. PhDr. Petr Sommer. Vzniklo také  několik nových studií a koncepcí obnov pro přípravu expozice, která by připomínala slovanskou minulost a historii kláštera. Po opravách interiérů byla v roce 1983 ve spolupráci archeoložky Květy Reichertové, slavistky Marie Bláhové a historika Václava Huňáčka  otevřena v přízemí kláštera ucelená expozice Staroslověnská Sázava.  Představuje nejen Sázavský klášter, ale připomíná také slovanskou misii sv. Cyrila a sv. Metoděje na Velké Moravě, vzdělanost v počátcích českého přemyslovského státu a také slovanský Emauzský klášter založený císařem Karlem IV. v Praze na Novém Městě. Využito bylo dosavadní archeologické, historické i jazykové bádání. 

Po sametové revoluci

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla naději emauzským benediktinům, farnosti i dědičce posledních světských majitelů na vrácení jim znárodněných majetků v roce 1951.  Paní Marii Hayessové z rodiny Schwarzů se rodinné podíly v areálu vrátily v roce 2003. V roce 2006 je opět prodala českému státu. V nedávné době byly na základě zákona z roku 2013 o majetkovém vyrovnání s církvemi navráceny některé části areálu kláštera  Římskokatolické farnosti Sázava - Černé Budy a některé jiné části Opatství Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Praze Emauzích.

Stávající správce klášterního areálu - Národní památkový ústav - se po sametové revoluci nejprve soustředil na opravy střech a fasád kostela i konventu, průběžnou údržbu šindelových střech bývalého opatství a fary, rekonstrukci sítí a zejména na několik let trvající záchranu rozpadávajících se pilířů nedostavěného gotického trojlodí. Nechal upravit a zpřístupnit do té doby uzavřenou severní zahradu kláštera. Velké investice a zpracování uceleného konceptu obnov však nebyly v období mnohaletých restitučních nejasností možné. To se částečně změnilo po odkoupení části areálu od světské restituentky v roce 2006. Od roku 2007 byly postupně zpracovávány rozsáhlé a detailní průzkumy, studie a projekty týkající se prakticky celého klášterního areálu.  Prováděny byly modernizace a rekonstrukce kanalizace, vnitřní rozvody elektroinstalace v budově kostela a bývalého opatství, znovu opraveny krovy a krytina střech konventu a kaple Panny Marie. Po objevu zabílených fresek v křížové chodbě roce  2007 se započalo s jejich postupným odkrýváním a restaurováním.