Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Dějiny lidí
Stopy lidského osídlení v dnešním městečku Sázava podle archeologických nálezů nalezneme již v pravěku - v době eneolitu, v době bronzové, v časech Římské říše i v období raného středověku. Má se za to, že osídlení bylo vždy v blízkosti důležitých spojovacích cest, zprvu na ose sever-jih (Polabí - Kouřimsko - Jižní Čechy), v průběhu věků nabyla větší důležitost orientace východ-západ (od Prahy). Do dnešních dob na pozůstatky prastarých hradišť můžeme při procházkách do okolí narazit.
Skutečný rozvoj místa, který mu dal nezvratný ráz, je však spojen až s křesťanským poustevníkem Prokopem, pozdějším českým světcem. Na počátku 11. století se tento vzdělaný slovanský kněz rozhodl usadit právě zde, aby se po vzorů pouštních otců v duchovní pustině pohanského světa utkával se zlem. Svým příkladem brzy kolem sebe shromáždil jemu podobně smýšlející muže. Vznikla poustevnická osada, jejímiž členové byli i Prokopovi příbuzní - synovec Vít a syn Jimram. Denním chlebem jim byla modlitba, odříkání, půst a fyzická práce. O zvyklostech tohoto zárodečného stádia příliš nevíme, jistě se však příliš nelišily od raných poustevnických zvyklostí baziliánského mnišství na Východě (s nimi je spojuje i liturgický jazyk sv. Cyrila a sv. Metoděje - staroslověnština) nebo západních anachoretů. Ve 30. letech 11. století se s Prokopem podle legendy setkává přemyslovský kníže Oldřich, následně jeho syn Břetislav I. a poustevnická kolonie přechází do vyššího stupně organizovanosti - stává se slovanským benediktinským klášterem a Prokop prvním opatem. Po smrti Prokopa v roce 1053 se opatem stává jeho synovec Vít. Stále silnější tlaky Říma a západní církve na unifikaci pravidel i liturgického jazyka, rozchod východní a západní církve (1054), snad i spory ve vlastním Sázavském klášteru vedou v roce 1055 knížete Spytihněva II. k vyhnání slovanských mnichů a dosazení latinských benediktinů. Slovanští mnichové-vyhnanci odcházejí do Uher a nalézají útočiště v baziliánském klášteře Visegrad. Potkávají se zde s budoucím prvním českým králem Vratislavem I. a hlouběji se setkávají i s kulturou východního byzantského křesťanství. Snad právě zde vzniká také slovanská legenda o sv. Prokopovi, která se nám však nedochovala. V roce 1061 jsou slovanští sázavští mniši Vratislavem povoláni zpět. Pod vedením Víta vzniká první románská kamenná stavba - chrám sv. Kříže tolik podobná chrámům v byzantském světě, která slouží potřebám laické osady v klášterním areálu. Třetím opatem slovanské Sázavy byl po smrti Víta Prokopův syn Jimram. Po něm zvolený Božetěch, prý výborný umělec, ale člověk prchlivý nechal stavět na místě stále ještě dřevěného klášterního kostela románskou baziliku a skutečně její východní chór dal v roce 1095 vysvětit. Na samém sklonku roku 1096 však byl on i všichni jeho slovanští mnichové opět, a tentokrát již definitivně vyhnáni knížetem Břetislavem II. Klášter je osazen břevnovskými benediktiny, slovanské rukopisy zničeny.
Prvním latinským opatem byl Děthard, který pokračoval ve výstavbě románského klášterního chrámu, dokončil jej však jako výstavnou stavbu a opat Reginhard z Mét.
